Jsem pět let bez partnera. A stále nevím, jestli se mám nějakého partnera najít. A jsem totiž taková, že jsem velmi nerozhodná a neumím se rozhodnout ihned napoprvé. A tak je u mě velký problém, že umím říct ne. Stejně je pro mě velmi obtížná komunikace. p Myslím si, že když někoho odmítnu, tak si o mě bude myslet, že jsem neschopná a drzá a taky ne zrovna hodná. A tohle by mě velmi mrzelo, tudíž proto, když jsem vždycky měla nějakého muže, tak jsem se do něj velmi rychle zamilovala. A nedokázala jsem mu nic odmítnout anebo mu říct ne. Takže bylo opravdu na denním pořádku, že mě můj muž třeba kolikrát i uhodil anebo nechodil vůbec domů. Kolikrát se mi stalo, že můj muž byl pryč třeba dva dny a já jsem vůbec neměla o něm žádné informace a ani zprávy. Bylo mi to opravdu hodně líto, ale vždycky jsem se bála svého muže na to zeptat.
Proč tohle muži vůbec dělají? Nerozuměla jsem tomu a bylo mi to hodně líto. A bohužel jsem ale byla taková tvrdohlavá a moc hrdá, že jsem se s tímto problémem nesvěřila ani své mamce ani sestře a ani své nejlepší kamarádce. A to už je co říct, protože já své nejlepší kamarádce říkám úplně všechno, ale co se týká mého muže, to jsem se asi opozdila.
A nyní jsem už sama a žádného přítele nemám a opravdu se bojím si nějakého přítele najít. Myslím si, že ještě zůstanu nějakou chvíli sama, abych si urovnala všechny své myšlenky. Víte, není jednoduché zase začít věřit mužům. Myslím si, že mnoho lidí dělá potom ukvapené návrhy a potom to dopadne úplně škaredě a lidem, hlavně tedy ženám, zůstanou jen oči pro pláč. Mě se to stalo už třikrát a místo muže a lásky mi zbyly jen zmíněné oči pro pláč. Už bych tohle nikdy nechtěla zažít. Možná se musím pořádně uklidnit. Nebo jak byste to řešili vy? Věříte mužům nebo si dáváte pozor? Věřte ale, že všichni muži nejsou stejní.