Odolnost života na obyvatelných planetách odhaluje studie tří vědců Britského království z Oxfordské university. Na základě jejich odhadů je takřka nezničitelný. Z předpokladů vyplívá, že případná sterilizace planety, kterou obsadila nějaká forma života je téměř nemožná událost. Je pravdou, že velmi často slýcháme o ohrožených druzích živočichů na naší planetě, které jsou na pokraji vyhynutí a bohužel je velmi dlouhá plejáda těch u kterých se tento proces ani nepodařilo zvrátit, ale přirovnávat to k úplnému zániku všeho živého nelze.
Všichni jsme obeznámeni, s tak zvaným velkým vymíráním druhů, které postihlo naší planetu za éry dinosaurů před miliardami let. Ale ne všichni vědí, že těchto masových úhynů živočišných druhů bylo v historii naší planety pět. A vědci se domnívají, že momentálně se nacházíme v průběhu šestého. Studie ale hovoří jasně. V celku je život velmi nezdolný a překonává i takové peripetie jakými jsou dopady velkých planetek či období globálních katastrof způsobených sopečnou činností. Je otázkou co se musí naplnit, aby zmizel z povrchu zemně úplně. Pojďme si zvolit nějaké rozumné mantinely, kterých se při hypotéze budeme držet.
Autoři studie by považovali za konec pozemského života situaci, při které by na povrchu zemně a to i na dně oceánů vyhynuly želvušky (Tardigrada). Pozornost vědců si tito miniaturní živočichové získali během testů na extrémní podmínky, které dokázali přežít. Dokonce přežívají hodiny ve vakuu, dobře snáší vysoké dávky radiace nebo rozdílné teploty od -273 do 150 stupňů celsia a zamrzlé přežívají i desítky let. Dokonce odolali tlaku o síle 658,612 megapascalů.
Takže nyní máme modelovou hranici, za kterou by již život na planetě zemi nebyl možný ani pro želvušky a hypoteticky ani pro žádný jiný organismus. David Sloane, Rafael Alves Batista a Abraham Loeb tedy jako nejreálnější možnou variantu považují prudké zvýšení teploty, ke kterému by došlo po částečné nebo úplné ztrátě atmosféry.